Prokletý osud I.kapitola

25. dubna 2015 v 15:56 | Yuki |  Osudové prokletí
Shledání

-Velkou tragédií život není to ,že lidé umírají ,ale to ,že přestávají milovat-

Schoulila jsem se do klubíčka ,jsem na dně. Zůstala jsem sama. Venku hřmělo a pršelo. Jsou to už 2dny od otcovi smrti. Otec byl s mamkou tábořit ,ale začalo pršet a hřmít. Jeli by domů,ale došel jim benzín a tak se schovali pod vysoký dub.Blesk zasáhl strom a ten se skácel. Otec zemřel v sanitce a maminka je v komatu. Po tváři se mi zkutálela slza. Přivřela jsem oči a ,když jsem je znovu otevřela stála jsem na louce. Slunce svítilo a vál slabý vánek. Naproti stál otec a měl maminku v náručí. Šla jsem za nima ,ale oni mě neviděli. Musela to být noc co se stala ta nehoda .Začalo pršet a hřmít ,otec běžel k autu ,ale zjistil ,že nemají benzín tak se běželi schovat pod strom.
"Né schovejte se někam jinam,co nejdál od stromu" chtěla jsem křičet ,ale nevydala jsem ani hlásku. Minulost nezměníšzaznělo mi v hlavě.Otec měl mamku v náručí, uklidňoval ji a konejšil. Bylo mi do breku,moc dobře jsem věděla co přijde. Do stromu udeřil blesk a obloha se na chvilku rozzářila . Viděla jsem jak strom spadl přímo na mé rodiče. Otec byl chvilku při vědomí a z posledních sil vyprostil matčinu nohu z pod kmene stromu. Ze chvíly tu byla sanitka ,ale bylo
pozdě. Otec za pár minut zamřel.



Probrala jsem se celá spocená, Byl to jen sen.Podívala jsem se na hodiny ,za dvacet minut začíná pohřeb . "Sakra!Sakra!"vyletěla jsem z gauče do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou,abych se trochu probrala. Upravila si vlasy a párkrát přejela řasenkou po řasách. Nasoukala jsem se do černých smutečních šatů a lodiček. Vzala kabelku a zavolala si taxi.
"Ke chrámu prosím"sedla jsem si na místo spolujezdce. Řidič se pousmál a rozjel se . Celá cesta byla klidná,dívala jsem se z okénka po jarně rozkvétajích květinách .
"150korun prosím"řidič ke mě natáhl ruku a já zašmátrala v kabelce.
Podala jsem mu 160 ,10korun bylo dýško. Vystoupila jsem a zamířila dovnitř chrámu.
Někteří lidé již seděli v lavicích. Sedla jsem si hned do první po pravé straně. Už tu seděl Dimitrij,otcův nejlepší kamarád a moje kamarádka Annabella.
"Mayo"řeklka lítostně Annabella a pevně mě objala. "Upřímnou soustrast"řekl Dimitrij.
"Děkuji" dívala jsem se před sebe. Stál tam kněz, to co říkal bylo smutné.
"odpočívej v pokoji tati"šeptla jsem, pak se slova ujal Dimitrij "Lionell pro mě byl jako starší bratr" když to vyslovil rozbrečela jsem se. On ještě mluvil ,ale já nevnímala. Anna mě jednou rukou objala a uklidňovala. Utřela jsem si slzy kapeníkem. Pak se všichni s otcem rozloučili a popřáli mi upřímnou soustrast. Šla jsem k rakvy,byl mrtvolně bledý,jeho rty měli modrý nádech. Vypadal jako by jenom spal. Dimitrij mě objal jednou rukou kolem pasu,chtěl mi pomoci ,ale já ho ujistila ,že to zvldnu a tak šel s Annabell napřed. Pomalým krokem jsem se loudala z chrámu. Stála jsem ještě částečně ve chrámu ,najednou mě přepadl takový hrozný smutek a žal. Zhroutila jsem se na kolena a rozbrečela se . Slzy mi tekli po tváři proudem,někdo ke mě přiběhl "Jste v pořádku?"zeptal se tajemným hlasem. Vzhlédla jsem a spatřila kluka ,černé vlasy s výraznými modrými oči. Byl nadpozemsky krásnej,měl tmavé džíny s modrou mikinou.
"Ano já jen..."chtěla jsem to dopovědět ,ale on mi skočil do řeči. "Jste Maya Williamsová ,že ano?" kývla jsem . "Možná si na mě nevzpomínáte,ale jako malou jsem tě hlídal"krapet se pousmál. Zvedla jsem se ze země a oprášila si šaty "Jsi Perry? Hned si se mi zdál povědomí!"pohlédla jsem mu do tváře. "Je mi Lionella líto,upřímnou soustrast"všimla jsem si jak posmutněl. "Díky,já myslela ,že jsi se přestěhoval?"zamyslela jsem se jestli jsem něco nespletla. "Jo máš pravdu,když mi bylo 12let přestěhoval jsem se ,ale nedopladlo to nejlépe,před pár dny jsem se vrátil "vysvětlil mi. Když jsem měla 7let Perry mě hlídal. Když odešel ,teda se odstěhoval bylo mi hrozně,dalo by se bohužel říct ,že hůř než je mi teď. Je o 5let starší než já.
"Já budu muset promiň"omluvila jsem se a pospíchala za Dimitrijem,měl mě totiž hodit do nemocnice.Čekal na mě před svým autem ,měl šedý BMW. "Kde jsi byla?"divil se a otevřel mi dveře od auta. "Potkala jsem Perryho,v dětství mě hlídal"sedla jsem si a on v mžiku seděl vedle. Rozjel se "nikde jsi se nezmínila ,že tě někdo hlídal"ani na mě nepohlédl,dál si všímal své cesty. "V 7letech ,otec byl v práci do 23:30 ,Perry je prima ,byla s ním sranda,ale když odjel bylo mi děsně"už jsme byli u nemocnice, Dimitrij zaparkoval těsně před nemocnicí a potom co jsme vystoupili zamkl.
"Mám jít s tebou?"pohlédl na mě dlouhým tázavým pohledem.
"Já to zvládnu,můžeš jet domů,děkuju za odvoz"objala jsem ho a šla do nemocnice. Moc dobře jsem věděla ,kdy maminka leží. Popoběhla jsem ,abych stihla výtah,vběhla jsem dovnitř a oddychla si. Bylo to jen taktak.
"Dvakrát za den to je štěstí!"uslyšela jsem Perryho hlásek. "Co děláš v nemocnici?"podivila jsem se a zkřivila obličej."Leží tu můj děda a ty sem jdeš za mamkou pokud se nemýlím"dveře se otevřely a on vystoupil. Kývla jsem na souhlas a dodala "Ať se tvůj děda brzy uzdraví"vyjala jsem další dvě patra nahoru a já vystoupila. Šla jsem na pokoj 205,maminka ležela v komatu,bolelo mě u srdce ji takto vidět. Sedla jsem si na židličku a chytla jí za ruku. Vyprávěla jsem jí hystorky,jakoby mě poslouchala a vnímala. Za 10minut pro mě přišla sestra ,že bych už měla jít.
Před pokojem stál Perry" Co ty tady ? myslela jsem ,že už jsi dávno doma"usmála jsem se. "Řekl jsem si ,že tě doprovodím ,můžeme si cestou popovídat co se změnilo za dobu mé nepřítomnosti" šli jsem k výtahu,ale byl obsazen tak jsme to vzali po schodech.
"A co je tvému dědovi?" když jsme vyšli ven už se stmívalo. "Měl ošklivou autonehodu"vypadal ,že ho to mrzí. "To je mi líto,eh nechceš mi pomoci připravit narozeninovou oslavu pro Dimitrije?"zeptala jsem se ho prosebně ,oslava bude za dva dny a sama bych to nestihla.
"Jasně ,že pomůžu,kolik mu bude?"jeho úsměv se rozzářil ,měl krásně bílý chrup. "Bude mu 45" zazvonil mi mobil. Sáhla jsem si do kapsy pro mobil a přečetla si sms od Annabell Promiň zítra nemůžu . "Tak co ,kdybych se pro tebe zítra stavil?"řekl Perry a vypadal ,že má naspěch .
"Jasně "usmála jsem se ,rozloučila jsem se a šla domů kolem lesu. Pořád sem se nemohla zbavit pocitu ,že mě někdo nebo něco sleduje. Uslyšela jsem zavití,rychle jsem se ohlédla a u lesa spatřila rychle pohybující se stín, ovanul mě chladný větřík. Za pár minut jsem dorazila před náš dům. Dvoupatrový domeček bílé barvy s verandou.Za ním byl les ,kde jsem jako malá trávila hodně času ,ale od doby co tam začali mizet lidé jsem tam vícekrát nešla .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adís Eliadora Adís Eliadora | Web | 25. dubna 2015 v 19:03 | Reagovat

To je božííííií!!>< :3 dalši a takový dlouhý, kawaii xD ;3

2 Yuki Yuki | 1. května 2015 v 13:37 | Reagovat

[1]: Arigato

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama